Border kolie - Adriatic de Marco Artic shine

Tááák. Dnes jsme vyrazili opět na vycházku. Kromě Bonnie s námi tentokrát vyrazila nově i jezevčice Jess, kterou jsme poznaly na cvičáku, s paničkou. Tentokrát jsme se rozhodli trasu prodloužit, plánovali jsme cestu z Třebíče do Náměště a vlakem zpět, ovšem to by bylo, aby nebylo že? Ale více se dozvíte v článku. Úvod nebudu zbytečně prodlužovat, neboť mám napsaný moc hezký článek, který podrobně popisuje celou naši cestu.

Za první část vděčím paničce Jess, která ochotně zdokumentovala první část dne, děkuji za kopírovací práva a za fotky!

Autor: Verča a Jess

26. leden 2008 byl pro mě v kalendáři zatržen červeně, znamená to, že se chystá něco neobvyklého, nového a pravděpodobně s kamarády. Paničku jsem hned od rána nezpustila z očí a čekala; co bude. Začala mi balit věci, něco i sobě a pak nás páník zavezl na domluvené místo, kde měla čekat moje kámoška Bonnie s paničkou Bětkou a nový kámoš Adro s páníkem Renkem. V plánu stálo: 25 km -půldenní dogtreking a jak to všechno dopadlo a nedopadlo a co se všechno událo, nechám vyprávět svoji paničku.

Sraz v 8:15 u cvičáku nám naprosto vyhovoval, Jess se sice vyloženě těšila na překážky, ale pro tentokrát měla smůlu, v plánu byla cesta cca 25 km aneb malý dogtrek od ráno do odpoledne. S Adrem a Bonnie se Jess náležitě přivítala a šlo se směr Lorenzovy sady. Hned první problém se naskytl příliš brzy a to hned u čističky vod. Čistička sama o sobě byla oplocena, ale kolem ní se nachází několik překrásných luk, kudy jsme měli v plánu jít, jenže nějakej magor z čističky si asi řekl, proč by mu po jeho pozemku, na kterém nic (!!!) nestojí chodili lidi, ale nedali jsme se a šli podél brány, plot tam končil a my vcelku snadno překročili potůček (až na to, že jsem si tam utopila půlku pravé boty) a na jeho pozemky se vydali. Tam jsme potkaly 3 milé důchodkyně s třemi labradory, kteří s námi soucítili a poradili nám v cestě, ale také si postěžovali na majitele, který si přivlastnil tak krásný pozemky a oni tam tak rádi chodí.

Vylezli jsme opravdu prudkou stráň a z vrchu ji opět slezli, abychom vylezli další prudkou stráň, která už ale nevypadala tak hrůzostrašně a nahoře se i ukrývala červená turistická značka. Díky bohu. Tam jsme si udělali první přestávku, ale pouze fotografickou. Jako správní lidi s orientačním smyslem, kteří zapomněli mapu jsme šli "trochu" mimo trasu po poli, tam Bětka zapadla do zamrzlé kaluže a nateklo jí "trochu" do boty. Došli jsme k lesu, který sice nevlastnil cestu, ale zase tam měl pěknou oboru kterou jsme museli obejít a především sejít prudší kopec. Tam to podjelo nejen mě, ale já to na rozdíl od jiných neustála a po celou cestu si nesla na půlce zadku blátivý flek, tak se dostavil první a naštěstí i poslední zoufalý pocit. Ale řekla jsem si, že je to jenom flek a že až uschne, že to nebude tak strašný a pravda je, že nebylo... I když příjemný pocit to tedy nebyl.

Z lesa jsme se dostali na cestu, která ale nevedla rovně, nýbrž vpravo, vlevo, rozhodli jsme se vlevo a vlastně dobře udělali, jenom nás šokovalo kde jsme vyšli. Tušíte kde? Ne? No přeci hned za čističkou, takže kdyby si kdosi (!!!) neoplotil každou louku zvlášť ostnatým drátem, tak jsme během 5 minut mohli být tam, kam nám cesta trvala 30 minut, především ale nemusela mít Bětka mokro v botě a já flek na zadku. Bože!!!

Na jedné z mnoha luk jsme si dali svačinovou pauzu a pak se ještě vyfotili. Cesta šla svižně a jako správní pejskaři jsme pokecali především o psích kamarádech, akcích, coursingu a cvičáku na úrovni a bez úrovně. Kolem dvanácti hodin se zdálo, že bychom mohli v blízké době dojít do Vladislavy, ale když jsme šli kolem chatové oblasti kde byla krásná studna a špalky, tak jsme si udělali fotografickou skupinovou přestávku a tam vznikli nejhezčí fotografie hafanů.

Po bezpečném přechodu můstku přes říčku jsme spokojeně vykročili, když v tom koukám, že mi chybí pes, tak koukám a ono se to prasisko v něčem válí. Křičím, volám, nadávám, nic nepomáhá. Tak se pro ni rozběhnu, a když doběhnu na místo, je jasné, že smrádek nás bude provázet celou cestu. Jessina se vyválela v lišce, která musela být nějakou dobu už v rozkladu. Liščí smrádek na Jess nás doprovázel celou cestu, ale nejhorší bylo pár minut po střetu. Naštěstí během cesty trošku vyčuchla.

Dále se před námi vyskytla možnost jít přes silnici a být ve velmi krátké době ve Vladislavy, ale naznali jsme, že přírodou to bude hezčí a tak jsme vyrazili roštím skrz a doufali, že říčku někde budeme moc přelézt. Také se naskytla možnost jít přes kmen (ne zrovna široký), ale co nám zbývalo. Stejně jsme byli od bláta a téměř každému se už něco stalo, vlastně jsme to tak trochu přáli Renkovi, který byl v zachovalém stavu. Ale přešel jako první bez problémů, pak šla Jess a já, naštěstí v pohodě. Bětce to podklouzlo při sestupování svahu, ale useděla to.
Jenže když se pokoušela vylézt na druhé straně, tak jí selhala pomocná větev a nohy jí sklouzly do potoka. Všichni jsme se hrozně nasmály, protože jsme čekali, že se něco stane, ale přešlo nás to a museli jsme začít uvažovat, kde seženeme suché boty. Jenže jak je známo i v mokrých začne být teplo a tak jsme pokračovali okolo řeky stále kupředu. Jess objevila krtka v rozkladu a jeho nohu, ale naštěstí byla včas lapena a nepochutnala si. Pak jsme viděli ještě vodníka, ale pouze ze zadu jak chytá ryby. Pořád jsme čekaly, že do vesničky nějak přejdeme přes most, ale cesta skončila a lávka nikde, tak jsme vyrazili kolem vodníka a krtčí nohy zpět. Museli jsme opět přejít osudný kmen nad vodou, Renďa se snažil najít vhodnější cestu, ale po tom co mu nohy do vody zahučely taky, tak jsme vyrazili přes kmen všichni. Teď už zbývalo utopit mojí pravou botu a byli bychom na tom všichni stejně. Vrátili jsme se k místu, kde jsme mohli jít kolem silnice a ve vesnici byli hned. Zašli jsme si tak hoďku.

Ve vesnici jsme šli do pivnice na oběd. Jess si zprvu samou únavou lehla na špinavou zem, ale pak jí asi došlo, že to nikdy nedělá a sápala se na lavici, ale pustila jsem ji akorát do klína, ale jelikož hned jak jsem jí zvedla jsem ucítila pach lišky v rozkladu, tak šla zpět pod stůl. Během půl hodinky jsme opět vycházeli, jenže to Jess začala kulhat na levou zadní. Bětka jí packu prohmatala a Jess při tom občas zavrčela, ale píchlého tam neměla nic. Občas se nohou snažila hrabat, bylo to dost zajímavý, ale neznamenalo to nic dobrého. Zkusili jsme jít, Jess ovšem ztrácela rovnováhu a noha ji selhávala a tak zalehla pod keř a odmítala pokračovat. Co s ní? Nezbylo mi nic jiného než se s Bonnie, Adrem, Renkem a Bětkou rozloučit a zavolat odvoz, přijeli pro nás z domu během půl hodinky. 

Mysleli jsme, že pojedeme rovnou na veterinu, ale jen co uviděla páníka, tak přestala kulhat a pelášila do auta, napadlo mě, že možná jen simulovala, že byla prostě unavená, ale bylo to jenom 8 km a Jess je zvyklá i na víc. V autě spala, ale doma vše pokračuje. Sice ne často, ale občas jí ta noha přestane poslouchat a Jess sebou při chůzi flákne. Nakonec jsme naší paní veterinářce napsali o radu a ta nám doporučila abychom ji zítra navštívili, že ji prohlédne, ale že se nemám bát, že to bude pravděpodobně natažený sval nebo vazy.

Moc mě mrzí, že jsme dog trek nedokončili, ale jestli bude vše OK, tak se těšíme na další a ten nám snad vyjde bez pěti promočených bot, fleku na zadku, liščího rozkladu a bez Jessinčiných zdravotních problémů. Moc Bětce děkujeme, že jsme mohli jít!!!

A za druhou část děkuji Bětce. Všechny čtyři ženský už se postarali o moc pěknou dokumentaci našeho treku, takže já to jen převezmu, aby jste si mohli počíst.

autor: Bětka a Bonnie

Ve Vladislavi jsme bohužel ztratili Verču s Jessie, které se jinak velice statečně prokousávaly všemi nástrahami . V hospodě jsme se po dobrém obědě poptali na cestu a vyrazili. Vyškrábali jsme se nahoru na kopec a dostali se na krásné místo. palouček ozářený poledním sluncem, na paloučku borovička a pod borovičkou místo jako stvořené pro zvěčnění . 

Bohužel jsme samým focením a hraním ztratili turistické značení, tudíž jsme byli opět (dnes už potřetí ztraceni! ) Naštěstí jsme se ztartili za krásného počasí v celkem malebné krajince. Další kroky nás nesly polem nepolem, lesem nelesem, dokud nás nedonesly k hlavní silnici. Hurá! záchytný bod, už tolik nebloudíme. Podle rady paní z hospody jsme se vydali ke Smrku.

Pokud jste četli předchozí vyprávění, určitě vás překvapí, že jsme zdařile překonali (!!!) potok , že by už smůla byla zažehnána?

Ne, nebyla. Opět jsme špatně odbočili přes koleje a ztratili se počtvrté. Museli jsme se tedy držet hlavní silnice a plahočit se přes pole, přičemž jsem si připadala, jako bych si jeho velkou část táhla nalepenou na svých podrážkách. Bonnie se to ale moc líbilo a aniž by brala ohled na svou špinavou paničku, zuřivě hrabala myšičky v poli. Přelezli jsme na suchý okraj lesa, setřepali pole z bot a vyplašili jednoho zajíce. Říká se : černá kočka přes cestu znamená smůlu. V tom případě můžu s klidem tvrdit, že polní zajíc přes cestu přináší štěstí. Napojili jsme se totiž na hezkou cestu, vedoucí až ke Studenci.

 Adro divočí zhruba na osmnáctém kilometru cesty.

Ještě než vás svým vyprávěním zavedu do Studence, musím se zmínit o našem velkém nálezu, na cestě v lese jsme objevili vyvrženou krávu ... (!!!) Říkám: škoda že tady není Jessie... (pozn. autora : Jess to už by tě do vlaku vážně nevzali, nejdřív myška, pak liška, pár zaječích bobků a vyválená v krávě, fuj ) . Adro ani Bonnie neporušili zákaz přiblížení a tak kraví ostatky mohou dál odpočívat v pokoji.

Teď už zpět do Studence. Pekelně nás bolely nohy, měly jsme v nich okolo 22 kilometrů . Usedli jsme na chvilku do mechy a trávy, přičemž jsme se osvěžili a spořádali čokoládu. Znovu zvedat se nám nechtělo, ale tlačil nás čas, takže jsme brzo zase pochodovali hezkým borovým hájkem. Tehdy jsem si řekla jé super, lesem už cesta dlouho nevedla, tak bude změna, jenže buď jsem to zakřikla, nebo prostě nastala ,,chyba v matrixu" . Začalo se rychle stmívat. Zrychlili jsme, aby se to domů stihlo než padne tma. Narazili jsme ale na zaplocenou oboru, která nám stála přímo v cestě a nebylo zbytí, než ji obejít. Než jsme se s Adrem a Bončou prodrali lesíky na druhou stranu, na obloze už nebylo slunce, ale červánky. Začalo se šeřit a my se pustili šikmo přes pole, neboť jsme před sebou měli ještě okolo 5ti kilometrů. Samozřejmě pole bylo lepkavé a špatně schůdné, což nejvíc ocenili naši psi, kteří pobíhali sem a tam bláto nebláto.

Vybavujeme se a vybavujeme, zatímco zapadly i červánky, pole zalila úplná tma, jen hvězdičky svítily nad hlavami a kanci rejdili kolem (!!!) . Právě kanci nás nejvíc hnali. Procházeli jsme jejich územím, spěchali jsme jak to šlo polem k nejbližší vesničce na kopci. každou chvíli jsme narazili na čerstvé divočáčí stopy v bahně, upalovali jsme co nám nohy stačily a poe umožnilo. Párkrát jsme se ještě propadli po kotníky do blatíčka, ale když už, tak už, stejně nám v botách čvachtalo. Bonnie chytala stopu kdejakého zvířátka a Adro se radoval nejvíc, vesele poskakoval okolo páníčka. 

Nakonec jsme i přes všechno do vesnice došli, v okolí byla tma jako v pytli, člověk si neviděl ani na boty, natož na psa a tak jsme se rozhodli. Zbýval nám necelý kilometr, ale potmě by to nešlo a tak jsme se rozhodli vyhlásit naše stanoviště za opravdu konečné. Usadili jsme se pod lampou, zavolali odvoz a ve zbývajícím čase rozbalili piknik. taťka přijel, všechno to naložil a jelo se domů, do tepla do sucha a na večeři.

Takto šťastně zkončil náš trošku nešťastný trek, děkuju všem za účast, za skvělou společnost a za bezva zážitky, určitě se těšte na další akci, snad bude alespoň tak veselá jako ta dnešní !